Středomořská krize aneb proč nevěřím v evropský humanismus

Středozemní moře plné tonoucích uprchlíků. Reálná možnost jejich přerozdělování v rámci EU. Nejasný je jejich původ, jejich minulost a jejich záměry, nejistá je jejich budoucnost. V dnešním blogu se pokusím zformulovat několik postřehů, vztahujících se k této problematice.

Kolem současné uprchlické krize je tolik rozporuplných bodů, že ani nevím, z kterého konce začít. S rostoucím mediálním zájmem o tuto kauzu mne například silně zaujalo velmi neobvyklé složení uprchlíků, které bude jen velmi těžko rozporovat i ten nejzarytější multikulturní demagog (Šabatová, Hrebenar, Polický…dosaďte si svého „oblíbeného“ mazlíka). Jinde ve světě vykazují „klasické“ uprchlické vlny určité opakující se prvky či vzorce: prchají převážně ženy, děti, staří lidé, destabilizované a perzekuované rodiny či nemocní jedinci, zatímco mladí a zdraví muži vojenského věku často zůstávají v „horké zóně“, kde nějakým způsobem přikládají ruku k dílu. Středomořská krize v tomto aspektu ovšem působí zcela opačným dojmem; imigrační prim drží právě mladí a zdraví muži – solitéři. Jistě lze namítat možnost jakéhosi mediálního zkreslení, nicméně se musím nutně ptát: Kdo, jak a proč by skutečnost takto zkresloval a jaký by z toho měl prospěch? 

Nestandartní složení uprchlíků samo o sobě vyvolává řadu znepokojivých (a mainstreamově zapovězených) otázek. Ačkoliv se dnes vede značná mediální polemika ohledně jejich původu, touto záležitostí si hlavu příliš nelámu: O nábožensko-etnickém guláši zvaném Eritrea se toho v posledních dnech namluvilo víc než dost, k tomu stačí přičíst např. destabilizaci Libye a na uprchlický boom je perfektně zaděláno, nekoná se žádná velká věda ani složité počty. Ne, zajímají mne spíše jednotlivé konkrétní fragmenty uprchlické mozaiky, ze kterých bych si mohl poskládat celistvý obraz ve vztahu k Evropě. Jaké jsou vlastně příběhy a osudy nově příchozích? Jaký vzorec zde funguje a převládá?

Značně nereálně působí myšlenka jakési nucené migrace; těžko si představuji africké pašeráky, kterak chodí od domu k domu, nahánějí mladé muže do svých lodí a násilně je nutí k cestě do jiné země - tudíž se dá předpokládat jistá míra dobrovolnosti či vědomé volby, byť částečně podmíněné rozvratem. Nekoná se ani žádná platforma novodobého otroctví, kterou praktikují např. čínští pašeráci, mexičtí převáděči či ruská mafie (jedincům či rodinám je za úplatu nabídnuta cesta do země zaslíbené, kterou si mohou „odpracovat“ až zpětně, přímo na místě. Z „odpracování“ se pak vyklube ilegální pobyt, prostituce, práce ve výrobnách drog, obchod s lidskými orgány apod.). Středomořští uprchlíci se totiž bez zjevné hierarchie automaticky napojují na italský sociální systém (což zahrnuje i určitou míru státního dozoru) a zároveň nevykazují jakékoliv prvotní systematické vazby na podsvětí.

Nejvíce mne ale znepokojuje již zmíněná neobvyklá struktura a složení migrujících. Proč do Evropy připlouvají zejména mladí a zdraví muži, resp. kde je zbytek? Do jaké míry mohou být uprchlíci složeni výhradně z lidí bez rodinných vazeb? A pokud ti uprchlíci skutečně nějakou rodinu mají, přesto ji vědomě ji opustí a uprchnou do „lepšího světa“, co to vypovídá o jejich uvažování? Jaký je obohacující potenciál takových lidí? Co mohou takoví lidé nabídnout? A co mohou ztratit?

Dosaďme si do mozaiky další střípek: podle aktuálních zpráv a informací z Itálie se příchozí uprchlíci a azylanti začínají vymykat kontrole; nezávisle a neřízeně se uchylují do vesniček v okolí Milána, Říma či Neapole, kde obsazují vícebytové domy (pochopitelně obydlené, pouze v určitý okamžik nestřežené), zde se zabarikádují a v případě konfrontace s policií vyhrožují sebevraždou – skokem z okna. Znovu opakuji: co mohou takoví lidé ztratit?

Nyní z jiného soudku: dojmem absolutní schizofrenie působí související přístup všemožných dobrotvůrců, eurohujerů a proimigračních politiků: podle některých nepředstavují ti nebozí ebenoví plaváčci žádnou bezpečnostní hrozbu ani riziko, podle jiných se dají úspěšné integrovat do společnosti (integraci v Evropě totiž podle některých perfektně zvládáme, zejména co se týče muslimů). Podle některých mohou tito imigranti představovat dokonce určitý potenciál/posílení naší zatuchlé a stárnoucí společnosti. Někteří však nechtějí tuto etnickou posilu nechat jen v upadající křehké Itálii a raději by ji spravedlivě přerozdělili do celé Evropy… Když už má naše vládnoucí minorita multikulturních ptáků tendenci přetlačovat většinový názor a chce určovat celoevropskou muziku, mohla by si nejprve alespoň vyjasnit jednotnou tóninu. Ušetřila by si totiž trapnou názorovou pozici „ti opálení klucí jsou príma a není s nimi problém, proto je chceme přerozdělit“.

Co se týče přerozdělování uprchlíků v rámci ČR, mé stanovisko se dlouhodobě nijak nemění; nejprve se důstojně postarejme o nemocnou babku z vlastního sousedství, poté můžeme začít přijímat nemocného Syřana či tonoucího Libyjce. Narážím zde zejména na absurdní český status quo, kdy si imigranty předcházíme a vykrmujeme všemožnými dotacemi, fondy či Hate Free pitomostmi, zatímco na vlastní zdravotně postižené občany sbíráme víčka od PET lahví a příslušné dávky či příspěvky jim udělujeme na základě zcela nevyhovujících a zastaralých předpisů, kterým se navíc stále nedostává tolik potřebné novely či reformy (pokud tedy nepočítáme např. Drábkův veselý nápad s sKartou). Když už by ale mělo k evropskému přerozdělování uprchlíků skutečně dojít, v rámci přirozeného práva by bylo myslím zcela na místě takový krok podepřít referendem pro každý jeden členský stát.

Ve spojitosti s aktuální uprchlickou problematikou jsem rovněž vypozoroval znepokojivě vysokou absenci záruk: armáda má zaručovat ochranu své země vůči vnějším hrozbám, přesto se v obraně před zahraničními pašeráky italské vojsko neangažuje. Europoslanec Polčák si v pořadu paní Jílkové dovolí žvanit o nemocných syrských uprchlících v duchu „přijedou do ČR, uzdraví se, odjedou z ČR“ (plus znatelný podtón „nezradikalizují se a neohrozí nás“) přičemž ale není schopen tato tvrzení podepřít jakoukoliv zárukou (nedej Satan zárukou v podobě vlastních financí či vlastní funkce). Evropští proimigrační politici chtějí integrovat, přerozdělovat a zachraňovat, přičemž nezaručí ani úspěšnost integrace (nebo její míru), ani návratnost nákladů, ani samotnou proveditelnost integrace. A už vůbec nemohou zaručit bezpečnost svých voličů…

Nejvíce mne ale zaráží bizarnost našeho vlastního přístupu, resp. pokřivenost jakéhosi humanitárního postoje. Když se před 4 lety velký americký bratr rozhodl bombardovat libyjské obyvatele na jejich vlastní půdě (v rámci honu na Kaddáfího), bylo pro nás vše morálně zcela v pořádku. Když se ale dnes ti samí Libyjci plaví směrem k Evropě - naší domovině, jakákoliv reakce silou je už zcela amorální, nepřijatelná a špatná. A když se náhodou zítra ti samí Libyjci rozhodnou dělat v Evropě bordel, pak nepůjde o žádný útok či invazi, nýbrž o tradiční „vzájemné multikulturní neporozumění“. Navíc jsem dosud neslyšel žádný vlivný hlas, který by hnal k odpovědnosti USA. Ačkoliv Spojené státy nesou odpovědnost za destabilizaci Libye a v podstatě tak připravily současné krizi živnou půdu, jaksi se nemají k úklidu vlastního svinčíku a nechávají jej v plné kráse nám, Evropanům. Vskutku zajímavý přístup k euroamerickému spojenectví...

 Mnoho ovčanů se rádo nechává usměrňovat kouzelnou formulkou „tradice evropského humanismu“ ačkoliv jde o naprosto vylhaný pojem a umělý konstrukt (viz předchozí blog-bod 4.). Náš slavný humanismus se nám totiž značně vymkl z rukou a začal žít vlastním životem. Někde v období pohitlerovské Evropy si někdo mocný nejspíše uvědomil potenciál humanismu coby perfektního mocenského žebříku. Osobu, místo a čas tohoto zlomu je zřejmě nemožné konkrétně určit, jisté je však to, že právě v tomto bodě přestal být evropský humanismus prospěšným a zdravým, naopak začal Evropu vnitřně užírat a ohrožovat naši vlastní identitu i existenci. Proto je myslím nejvyšší čas na výrazné omezení „tradičního“ evropského humanismu, který by měl být nahrazen spíše prostým pudem sebezáchovy a přechodem k hodnotám přirozeného práva. A proto již nadále nevěřím v současné pojetí evropského humanismu.